Proč jsou lehocipedy tak zřídka vidět? Vesmírná technologie? Nový druh kola? Nic takového. Lehocipedy byly známé již v první pol. 19. století, např. Macmillanův Veloceped.

Karikatura z roku 1892. Jezdec na lehocipedu vypadá uvolněněji než cyklisté na vzpřímených kolech.

V roce 1930 se přihodilo několik událostí, které poznamenaly cyklistickou historii. Celkem neznámý francouzský cyklista Francis Fauré překonal 20 let starý rychlostní rekord na lehocipedu zkonstruovaném Charlesem Mochetem. Toto vyvolalo bouřlivou reakci v řadách UCI (Union Cycliste Internationale – celosvětový svaz určující pravidla v cyklistice). Debata se soustředila na otázku, zdali je Mochetův Velocar vůbec kolo a zdali rekord platí.

V roce 1934 funkcionáři UCI Mochet-Fauréův rekord neuznali a zakázali lehocipedy a aerodynamické pomůcky při závodech. Efektivně tak ukončili jakoukoliv různorodost v designech kol, které existovaly od vzniku kola v roce 1840. Měli členové UCI obavy, že lehocipedy nahradí konvenční kola? Uvědomovali si, že tímto zmrazí rozvoj strojů poháněných lidskou silou na dalších čtyřicet let? Proto se kola dnes příliš neliší od konvenčního kola Starley and Sutton Safety z roku 1885. Jenom si představte, kde mohla být cyklistická technologie dnes, nebýt záporného rozhodnutí UCI.

Černobílé foto
Možná poslední závod lehocipedu proti vzpřímeným kolům z roku 1934.


 

To, že lehocipedy nejsou nic nového ani v Česku dokazují tyto obrázky. Pan Alois Sedláček (1987) dokončil výrobu těchto lehocipedů v roce 1943 a jedno lehokolo daroval své dívce k jejím osmnáctým narozeninám. Dále se nám k těmto obrázkům podařílo zjistit, že kola měla přehazovačku a pan Sedláček na nich jezdíval z Prahy do Jihlavy.